Dana Drábová: Za černobylskou havárií je třeba vidět lidské příběhy

Při příležitosti studentské konference In madias res, která proběhla 11. února v Lauderových školách, jsme se s Danou Drábovou bavily například o průzkumech, jenž prováděla v zakázaných zónách v Černobylu, ale také tomu, co jí vedlo k její práci jaderné inženýrky.

Nejdřív se vás zeptám, jak se máte, a co říkáte třeba orkánu, který se přes nás nedávno přehnal?

Tak na otázku, jak se člověk má, by měl odpovídat s úsměvem, že dobře, protože stejně nic jiného nenadělá. Já jsem čím dál většího přesvědčení, jak mi přibývají léta a zkušenosti, že věci se dějí, jak mají, a zrovna v době, kdy mají, a přinesou nám zrovna to, co mají, a to, že se nám to v tu danou chvíli nezdá, je prostě náš postoj. Asi je přirozený, ale na druhou stranu, když se rozhlédneme okolo sebe, vždycky zjistíme, že existuje někdo, jehož kříž je daleko a nesrovnatelně větší než ten náš. A orkán? Příroda nám čas od času potřebuje ukázat, jak jsme malincí.

To je pravda. Když jsme u té bezpečnosti, dočetla jsem se, že jste navštívila zakázané zóny okolo Černobylu a prováděla tam měření a výzkum. Zajímalo by mě, o jaká území šlo a jaké riziko tato návštěva představovala, když tamísta nebyla úplně přístupná?

Jedna věc je, že ta třicetikilometrová zóna ještě stále není běžně přístupná komukoli, kdo by si zamanul tam jet. Druhá věc je, že jste-li vybavena jednak přístroji a jednak znalostí, tak dokážete ozáření velmi dobře regulovat, aby se drželo v bezpečné úrovni, řekněme na úrovni přírodního pozadí. Dneska se stalo poměrně velkou módou do této zakázané černobylské zóny a do Pripjati jezdit za urbexovou turistikou. Když dostanu dotaz, jestli je to bezpečné nebo není, tak pro kontext odpovídám: "Podívejte se, za týden pobytu v černobylské zóně dostanete asi takovou dávku záření jako za dobu letu Praha-Kyjev a zpět v důsledku záření kosmického. Pokud se tedy vyhnete extra kontaminovaným místům". Samozřejmě, že je potřeba s sebou mít někoho, kdo to umí změřit a řekne: "Tady bychom se nemuseli zas tak moc dlouho zdržovat," ale to ti průvodci umějí. Takže já nepovažuju za nebezpečné v té černobylské zóně pracovat, právě proto, že dávky záření se dají dobře regulovat. A mimochodem, to je zajímavé, jsem taky dost času strávila v Bělorusku, kde jsou místa, kterým v devadesátých letech nebyla věnovaná až taková pozornost, a přitom tam jsou úrovně kontaminace srovnatelné s některými místy v zakázané zóně, takže i to byla práce.

A když jsme u toho, že jsou tato místa po havárii často navštěvovaná různými turistickými zájezdy, připadá vám to, opomineme-li bezpečnostní stránku, také etické vůči obětem té nehody?

Zejména Pripjať není první město duchů, které vzbuzuje takovou pozornost. Pozůstatky činnosti člověka po těžbě, třeba zlatokopecké osady a podobně, jsou také předmětem poměrně velkého zájmu. Jak říkám, urbexová turistika je dneska hodně moderní. A jak nic není jenom černé nebo jenom bílé, tak si vezměme i to, že ti turisté tam přinesou, do velmi chudé oblasti, nějaký příjem. To taky není úplně zanedbatelná věc. Pokud to člověka zajímá a chce se tam podívat a nejede tam kvůli nějaké supersenzaci, což se asi stává, a doufám, že jen v nějaké menší míře, tak to považuju za docela normální.

Když jste tam prováděla výzkumy, spolupracovaly s vámi tamní úřady, ukrajinské, potažmo ruské?

Ze začátku, to bylo někdy devadesátých letech, jsme spolupracovali třeba s ústavem geofyziky v Moskvě, ale s Ukrajinci a s Bělorusy a s různými institucemi spolupracujeme dodneška.

Zjistila jsem, že jste si v Černobylu mimo jiné povídala se svědky havárie nebo s lidmi, kteří žili v její blízkosti. Co vás na jejich vyprávění z lidského hlediska nejvíc zarazilo a překvapilo? Jste s někým z nich dodnes v kontaktu?

Bohužel už dlouho ne. Právě na ukrajinském jaderném dozoru léta pracoval Pjotr Stoljarčuk, který v tu osudnou noc 26. dubna 1986 obsluhoval turbínu na čtvrtém bloku. On o tom samozřejmě nemluvil úplně rád, protože když jste přímým účastníkem takovéhle katastrofy, tak se o tom asi lehce nemluví. Ale na druhou stranu jeho příběh, a stejně jako příběhy některých vesničanů, kteří se postupně do zakázané zóny vraceli, je taky důležitá součást celého náhledu na černobylskou katastrofu. Ta katastrofa, to nejsou jenom věci, které jsou měřitelné, a nestačí jenom počítat mrtvé a nestačí zabývat se kontaminací. Je potřeba, jako koneckonců vždycky, za tím vidět i osobní příběhy, které jsou někdy velmi tvrdé, i když se nikomu třeba nic zdravotně nestalo, protože to těm lidem zasáhlo do života.

Děkuji. Vaše práce není, zvlášť pro ženu, tolik obvyklá. Kdo a co vás k ní inspirovalo, jaké byly vaše vzory?

Já bych nemluvila o vzoru, ale rozhodně jsem vděčná svému učiteli matematiky ze základní školy, protože ten mě matematiku tolik trénoval a cepoval mě v ní, až jsem zjistila, že ji mám ráda. Nebýt jeho, nevím, možná, že by se moje životní nebo profesní cesta ubírala úplně jinudy. Ono je to trošku takový dojem, že má práce není úplně dámský obor. Dnes jsem se tu potkala se se svým spolužákem Radanem Salomonovičem a my jsme byli ročník, kde těch holek nebylo úplně málo, nás odpromovalo šedesát a z toho bylo skoro dvacet holek.

Tak to je opravdu hodně. Vzpomínáte často na svoje dětství? Podporovali vás ve vaší dráze rodiče a okolí?

Já jsem vesničan, i když celý život bydlím neúplně daleko od Prahy, na Sázavě. Moje maminka vždycky říkala: "Dělej si, co chceš, ale dělej to pořádně". Byla to celoživotní pošťačka, ale když viděla, že mám nějaký zájem v přírodních vědách, snažila se mi tu cestu uhrábnout do té míry, do jaké to bylo možné.

Ještě bych se nakonec zeptala na vaše zájmy. Co děláte ve volném čase? Máte nějakého oblíbeného spisovatele nebo skladatele?

Já opravdu hodně čtu a v poslední době i docela dost poslouchám audioknihy, protože při tom můžu dělat ještě něco jiného. Zajímá mě čím dál víc historie ze všech možných a nemožných pohledů. Co se týká oblíbeného spisovatele, tak já se vždycky, když je mi ouvej, vrátím k Saint-Exuperymu a k Malému princi. Toho znám skoro nazpaměť, to nemusím číst, ale hlavně se vracím k Citadele.

Ještě poslední dotaz - co byste vzkázala našim čtenářům, co je podle vás důležité předat?

Buďte zvídaví a přemýšlejte. Ptejte se, neexistuje hloupá otázka, existují jenom hloupé odpovědi.

Děkuji mockrát.

Rádo se stalo.