Když klec je pořád na spadnutí

Albertina Čížková

Jak se žilo lidem, kteří nesměli pracovat s jazykem, ačkoli pro ně taková práce byla jedním z mála potěšení uprostřed normalizační šedi? Korespondence mezi dvěma předními českými spisovateli a překladateli, Antonínem Přidalem a Janem Zábranou, je na jedné straně historickým svědectvím o cenzuře a těch, kdo se na ní podíleli, a na straně druhé se v ní dočteme o metodách, jež oba přední čeští spisovatelé používali při překládání, ale i psaní vlastních textů.

Knížku Když klec je pořád na spadnutí vydalo v roce 2018 nakladatelství Torst, které už v minulosti publikovalo Zábranovy deníky, básně a povídky, a rozšířilo tak povědomí o tomto spisovateli. Díla Jana Zábrany jsou podle mého názoru dodnes, vinou minulého režimu, mnohými opomíjená, a zatímco se v čítankách setkáme s neměnným repertoárem zažitých autorů, z nichž mnoho aktivně podporovalo předešlý režim, o Zábranovi ani zmínky. Přitom bychom si právě Jana Zábranu měli připomínat - nejen jako skvělého básníka a překladatele, ale i jako oběť komunistické cenzury. Jeho rodiče byli v padesátých letech, coby členové Národně socialistické strany, po deset let vězněni v nelidských podmínkách. Zábrana nesměl, zvlášť po příjezdu ruských vojsk a začátku normalizace, publikovat takřka žádné vlastní texty, a i jeho překlady občas vycházely pod jiným jménem.

Antonín Přidal, překladatel Williama Shakespeara a Juana Ruize, se s Janem Zábranou více než dvacet let přátelil a stejně jako Zábrana i on čelil cenzuře a mnoho jeho vlastních textů a překladů vycházelo pod pseudonymem, případně jménem jiného spisovatele. Tato cenzura probíhala už na základě "nedostatečného dělnického původu" - Přidalův otec totiž pracoval u okresního soudu.

Kádrová politika byla založena na tom, že mají přednost děti z dělnických rodin, a když se objevil někdo z rodiny výše postavené, byla to vítaná položka ke škrtnutí. - Antonín Přidal, Zamlčovaní překladatelé

Knížka se skládá z dopisů, které si oba spisovatelé psali po více než dvacet let, až do Zábranovy smrti v roce 1984. Příloha obsahuje také rozhovory s Přidalem a Zábranou a historické vysvětlivky. Knížka je totiž zajímavá i po historické stránce a čtenář díky ní získá přehled nejen o českém samizdatu, ale i o autorech, kteří s minulým režimem kolaborovali, aby si udrželi teplé místo v redakci. Je skličující číst dopisy psané mezi šedesátými a osmdesátými lety, dopisy, v nichž se čeká a doufá, s vědomím, že jeden z autorů se konce režimu nedožil a druhý ještě mnoho let strávil v totalitě.

Smrt to letos zjara kosí velkými rozmachy - a tolik těch, k nimž člověk v mládí vzhlížel - ať z naivity, či z oprávněného obdivu - tolik těch, kteří pro mne v té mojí osamělosti od sedmnácti do devětadvaceti let, kdy oba naši byli v base, znamenali mnohdy jakési zástupné otce, třebas někdy jen v duchovním smyslu.

- Jan Zábrana A. Přidalovi, duben 1980

(...) Pak setkání s lidmi podobně skřípnutými, bezmoc ve čtyřech, v šesti. A léta beze jména, jako non-entity; jistě že je to lepší než lágr, ale něco to s člověkem zevnitř dělá, i když si to nepřiznáváš.

- Antonín Přidal Janu Zábranovi, květen 1981

POKRÝVÁNÍ

Zakázaní autoři za minulého režimu často vydávali své překlady, básně a někdy i celé knihy pod jménem jiného, "povoleného" autora. Této metodě se říkalo "pokrývání" - povolený spisovatel, pokrývač, se domluvil s nakladatelstvím a text vyšel s jeho jménem, ale peníze za něj dostal pravý autor. Antonín Přidal po Sametové revoluci zveřejnil seznam všech pokrývačů a skutečných autorů, aby se vše uvedlo na pravou míru.

Z dopisů je patrná úcta, kterou k sobě oba spisovatelé chovali. Kromě velké informační hodnoty, co se týče teorie překladu a toho, jak jazyk vnímat, nehledě na historické poznání, si čtenář z knížky odnese ještě jedno - totiž že i za doby, kdy se vytrácí lidskost a padá klec, může vzniknout hluboké přátelství.