Po stopách (ztraceného) židovského Slovenska

Filip Mészáros

Tím prvním impulsem k záměru poznat blíže židovské památky na Slovensku byli dva díly Kóšer podcastu Deníku N o roadtripu po židovském Spiši. Díky informacím z projektu Synagógy Slovenska, a mimo jiné také koronakrizi, se pak cesta po Slovensku, které neznamená jenom Tatry nebo Bojnický zámek, ukázala pro naši rodinnou dovolenou jako přímo ideální. Vydali jsme se tak za ztracenou, mnohdy zapomenutou, ale přesto velmi důležitou a zajímavou součástí historie Slovenska.

Většina dodnes zachovalých židovských památek na Slovensku vznikla podobně jako i ve zbytku bývalého Rakousko-Uherska v průběhu velkého stavebního boomu synagog v devatenáctém století. V této době už byla etablována početná generace mladých a talentovaných židovských architektů, kteří se rádi chopili jejich realizace v duchu nejmodernějších trendů. Díky tomu můžeme v současnosti obdivovat řadu všemožných stylů od monumentálního, a pro synagogy nezvyklého klasicismu v Liptovském Mikuláši, přes historizující, nejčastěji maurský styl například v Prešově, až po secesi nebo dokonce kubismus a funkcionalismus v Bratislavě, Košicích a Žilině. Není proto divu, že se synagogy na mnoha místech staly výraznými dominantami a ozdobami měst, a pokud se jim podařilo přežít nepokojné dvacáté století, jsou jimi dodnes, ač v často absurdním kontextu nebo ve zkarikované podobě. V tomto ohledu je však potřeba dodat, že i na Slovensku, kde je míra nacionalismu a antisemitismu vyšší než třeba v Česku, se situace zlepšuje a synagogy se díky občanské aktivitě postupně obnovují a oživují. Oplatí se však navštívit i ty, které na rekonstrukci ještě čekají, a to už jenom kvůli příběhům, které se k těmto místům váží nebo specifické melancholické estetice ruin.

Pět masivních pískovcových sloupů a červená zeď s kubistickými okny - to je první věc, kterou uvidíte z nenápadné budovy poslední zachovalé bratislavské synagogy, která je zároveň jedinou kubistickou synagogou na světě. Právě ta nenápadnost ji pravděpodobně zachránila před osudem její dvou sester v historickém centru města. I proto ji jako jednu z mála může využívat židovská obec, která je v Bratislavě největší na Slovensku. Je zde také malé muzem, ve kterém nám po informaci, že chodíme na Lauderovy školy nabídli komentovanou prohlídku zdarma.

Jiná byla situace v Trnavě, kde jsme se zastavili následující den při cestě do Žiliny. Toto sedmdesátitisícové město s dobře zachovalým historickým centrem na Slovensku vyniká nebývalou hustotou sakrálních staveb. A to nejen těch katolických - zdejší dvě synagogy jsou od sebe vzdáleny ani ne sto metrů. I když to může dnes působit zvláštně, důvod byl prostý - V Trnavě byla kromě početné ortodoxní komunity také skupina hlásící se ke směru status quo ante. Obě synagogy jsou v současnosti zrekonstruovány a patří spolu s městskou věží, bazilikou sv. Mikuláše nebo vodojemem od slavného architekta Emila Belluše mezi neodlučitelné symboly města. Ani jedna však neslouží původnímu účelu. Zatímco v synagoze status quo ante, která svým vzhledem velmi připomíná zbořenou synagogu na Rybném náměstí v Bratislavě, je galerie, pro starší, ortodoxní synagogu se našlo mnohem kurioznější využití, a sice stylová kavárna. Pokud jste se po této informaci zděsili, je potřeba říct, že budova byla pro tento účel adaptována velmi citlivě k původní architektuře a atmosféře místa, díky čemuž jde podle jisté ankety o druhou nejkrásnější kavárnu na Slovensku. Každopádně, je velmi zvláštní pocit jíst a pít na místě, kde kdysi probíhaly náboženské obřad.

Další zastávkou na cestě bylo městečko Vrbové, které je známé hlavně díky zdejšímu rodákovi, dobrodruhovi a madagaskarskému králi Mórici Beňovskému. I tady byla poměrně velká židovská komunita, což dodnes dokazuje honosná budova synagogy, za níž by se nemusely stydět ani židovské obce ve velkých městech. Od devadesátých let probíhají pokusy o záchranu, ovšem zatím neúspěšně, takže si její ozdobné věžičky a průčelí, vyčnívající mezi vzrostlými smrky budete moci prohlédnout pouze zvenčí. Přesto návštěva tohoto mírně zapomenutého místa stojí zato.

To, že by byla synagoga v rodišti fašistického prezidenta Jozefa Tisa v nějak dobrém stavu, by asi nikdo nečekal. Je vůbec zázrak, že se poslední památce po židovské obci v Bytči podařilo přežít. I přesto vás po příchodu překvapí že tato majestátní budova v maurském stylu se v současnosti nachází na plevelem zarostlém dvorku skladiště místního supermarketu, a to v politováníhodném stavu, který je daleko za hranicí toho, co se dá nazvat slušivou patinou starých domů. Naštěstí se i v těchto končinách našla skupina nadšenců, jimž se daří synagogu postupně konzervovat a rekonstruovat, ale také zpřístupňovat pro veřejnost při příležitosti různých kulturních akcí a výstav.

Ve střední Evropě jen málokdy narazíte na synagogu ve stylu funkcionalismu. Elegantní budova bývalé neologické synagogy v Žilině od slavného německého architekta Petra Behrense je jednou z nich. Byla postavena v roce 1931 a tudíž svému účelu sloužila jenom osm let. Poté fungovala postupně jako sklad nábytku a obilí, dům osvěty, park kultury a oddechu, aula dopravní školy a kino Centrum až donedávna, kdy ji byla při náročné rekonstrukci navrácena její původní neokázalá krása. V současnosti se využívá jako nekonvenční výstavní prostor. V době naší návštěvy se sice žádná výstava nekonala, mohli jsme si zato plně užít jedinečnou atmosféru interiéru s původními expresionistickými prvky, i vnějšek budovy, jež díky kamennému obložení a třené omítce značně připomíná architekturu izraelských měst. V Žilině se nachází i druhá, ač mnohem menší synagoga. Ta je dnes rozdělena na dvě části, z nichž v jedné je stále modlitebna a druhá se využívá jako muzeum.

Kousek od hlavního náměstí v Liptovském Mikuláši stojí antický chrám. Na tympanonu se však kdysi místo hlavy medúzy vyjímal hebrejský nápis. Po vstupu dovnitř už o monoteistickém původu stavby nebudete pochybovat. Vnější monumentální jednoduchost budovy synagogy se uvnitř mění na bohatou kombinaci symbolů judaismu s hebrejskými citáty a klasicistními ornamenty, zdobícími obrovský trojlodní prostor s galeriemi po bocích, zaklenutý barevnou prosklenou kopulí. To všechno se postupně vynáří zpod několika vrstev odlupující se omítky a hromad porozbíjené štukové výzdoby, připomínkami období, kdy synagoga sloužila jako sklad potravin. Budova je zakonzervována, takže nechátrá a dokonce si ji můžete prohlédnout i zevnitř, kde je expozice zaměřená na bohatou židovskou minulost města. V současnosti se čeká na dotaci pro celkovou rekonstrukci.

Z Liptovského Mikuláše jsme se vydali na nejsevernější zastávku naší cesty do Bardejova. Toto malebné historické městečko zapsané na seznamu dědictví UNESCO je v turistických průvodcích často popisované jako nejgotičtější město Slovenska. Je však zároveň i jedním z nejžidovštějších - zdejší silně ortodoxní, částečně dokonce chasidská komunita tvořila v období před válkou skoro třetinu veškerého obyvatelstva. Její někdejší slávu do současné doby připomíná řada památek na čele s místní raritou a jedním z důvodů zápisu na seznam světového dědictví, takzvaným židovským suburbiem. Jedná se o jakousi miniaturní čtvrť, která sloužila pro vše, co nějakým způsobem souvisí s náboženskými rituály nebo povinnostmi, od dvou velkých synagog se školou, přes mikve až po košer řeznictví. Celé suburbium má zvláštní archaickou atmosféru, částečně i díky své dlouholeté zanedbanosti a až steampunkovým zákoutím s kompozicemi zrezivělých trubek a kotlů v mikve. Díky zapsání do UNESCO se tento unikátní komplex postupně rekonstruuje a to velmi citlivým způsobem, který mu ponechává genius loci a zároveň navrací původní krásu. Při stavbě velké silniční křižovatky před suburbiem byla kdysi jeho velká část zbořena. Připomínku této části města i zdejších obyvatel, kteří byli obětí šoa, se na tomto místě povedlo realizovat velmi originálním způsobem na přelomu tisíciletí. Zvenčí tento památník působí jako nenápadná hmota řemeslnických domků, které jsou však odlité ze syrového betonu a mají zaslepená okna. Za touto zdí, jako hranicí rušného světa venku, se nachází pietní zahrada s obřími černými žulovými tabulemi, na kterých je 3300 jmen místních, kteří odjeli do neznáma a už se nikdy nevrátili. Jeden z nejzajímavějších klenotů židovského Slovenska je však mimo suburbium v centru města kousek od rynku. Je ním nejzachovalejší synagoga, která kdysi sloužila dobročinnému spolku Bikur Cholim a od třicátých nebyla nijak využívána, přestavována a jakoby zázrakem se jí vyhnulo i vyplenění, takže je prakticky v úplně původním stavu. Když vstoupíte dovnitř, máte tak pocit jako byste se vrátili v čase o osmdesát let zpátky, jako by v ozdobném spoře osvětleném prostoru synagogy právě skončily modlitby a z přiléhající školy se starobylou knihovnou právě odešli studenti. V současnosti se v Bardějově k judaismu nikdo nehlásí a o památky se tak starají místní nadšenci.

Na cestě do Prešova jsme se ještě zastavili u poslední zachovalé synagogy na původně velmi židovském Spiši. Stojí v malém městečku pod Spišským hradem, s velmi příznačným názvem Spišské Podhradie. Svým ztvárněním je typickým příkladem maloměstské synagogy, jakých bývala kdysi na Slovensku spousta. Narozdíl od většiny z nich však byla tato příkladně rekonstruována, a v jejím skromně zdobném interiéru se pravidelně konají různé výstavy a koncerty.

Podobně jako v Bardějově i v Prešově se nachází náboženské suburbium. Zde je však situace o dost jiná, jelikož tady ještě stále funguje židovská obec, i když o dost menší než třeba v Bratislavě. Obrovská budova synagogy s jednoduchou fasádou, jež svým neorománským ztvárněním připomíná spíše industriální stavby, vás zevnitř ohromí. Tento bohatě a detailně zdobený interiér v maursko-secesním stylu s neorenesančními litinovými sloupy, ne nepodobný s pražskou jubilejní synagogou, je bezpochyby jednou z nejkrásnějších připomínek židovské historie na Slovensku. Je v něm výstava sbírky místního nadšence a mecenáše Eugena Bárkánye. Ten značnou část života věnoval sbírání artefaktů pro místní židovské muzeum, jež sám založil již v dvacátých letech minulého století.

V Košicích jsou synagogy tři, ale navštívili jsme pouze tu na Puškinově ulici. Díky majestátně pojaté odsazené fasádě ve stylu geometrické secese ji nejde přehlédnout mezi nižšími činžáky tvořícími zbytek ulice. Interiér, do nějž vchází tlumené barevné světlo přes vitráže s rostlinnými motivy, upoutá pozornost modrou kopulí s dookola prořezanými kruhovými okny, a monumentálními červenými terazzovými sloupy. Velmi nás tady zaujal výklad naší známé ze zdejší židovské obce, Jany Teššerové, která nás provedla synagogou a také nám řekla o několika zajímavých detailech, příbězích i současnosti zdejší komunity, jež žije i díky izraelským studentům košické univerzity. Součástí synagogy je i malá galerie umělce, člena místní komunity a díky svému nízkému vzrůstu i charakteristické postavy Košic, Ľudovíta Felda. Byl přeživším Šoa a ve svém díle tak často velmi silným způsobem znázorňoval hrůzy transportů a koncentračních táborů.

Jako blesk z čistého nebe nebo studna uprostřed pouště, tak na vás zapůsobí po příjezdu do metropole novohradu Lučence místní pozdně secesní synagoga, jež je největší na Slovensku. Stojí uprostřed velkého nezastavěného, respektive vybouraného prostoru s neidentifikovatelnými hranicemi, jenž je obestavěn částečně paneláky podivných barevných kombinací z konce osmdesátých let, a druhým dílem až absurdně nevkusnými a kýčovými věžáky developerského projektu z devadesátých let. Ještě před nedávnem k této neutěšené situaci přispíval zubožený stav budovy synagogy. Při něm se jeví velmi povedená první fáze rekonstrukce přinejmenším jako dílo zázraku. I když je synagoga zvenčí podstatě jen zakonzervovaná a dotvoření původního stavu fasád ji ještě jen čeká, interiér je už dokončený a plnohodnotně využívaný jako galerie současného umění. Návštěvníka ohromí povznášející atmosférou, svojí prosvětleností i obrovskými reliéfními vitrážemi, jež svým vzhledem připomínají akvarelové malby. V době naší návštěvy genius loci ještě umocnila konceptuální instalace Dekalog, která proměnila staré bloky betonového oplocení na působivou symboliku desatera přikázání.

Cestu po slovenských synagogách jsme doplňovali různými výlety do přírody i za jinými památkami, kterých je na Slovensku spousta. Za dva týdny putování se nám podařilo navštívit jen část stále existujících synagog. Za zmínku by také jistě stála ta v Malackách od architekta Wilhelma Stiassného, krásně opravená synagoga v Šamoríně a Nitře nebo velká synagoga v Trenčíně, která zdálky připomíná mešitu. Každopádně, i když se nám nepodařilo navštívit všechno, bylo velmi zajímavé prozkoumat místa a dozvědět se o příbězích, které často i přes jejich velký význam nikdo nezná. Za mně osobně byl za celou cestu nejsilnější pocit ztráty. Ztráty lidí, kteří zde žili, měli rodiny, živobytí, vlastní kulturu a společenství. To všechno nenávratně a tragicky zmizelo spolu s duněním kol transportních vlaků.