Čtenářské okénko: Srdce od Edmonda de Amicise

Albertina Čížková

Každá země má svou národní "dětskou" knihu - knížku, kterou znají všechny školní děti a z níž se cituje v čítankách. Zatímco se většina českých čtenářů musela prokousat Babičkou Boženy Němcové nebo Broučky, v Itálii se dětem čte příběh, jenž ani po téměř sto třiceti letech nepůsobí pateticky, ačkoli se v něm vypráví o "velkých tématech", jakými jsou vlastenectví, přátelství a svědomí. Tento příběh je dodnes živý a byl přeložen do mnoha světových jazyků. Je to kniha Srdce od Edmonda de Amicise.

Ačkoli je Srdce poměrně vážná kniha, v mnoha ohledech se podobá pozdějším Mikulášovým patáliím z Francie. Jak totiž sám autor píše v úvodu, jde o "příběhy jednoho školního roku napsané žákem třetí třídy obecné školy v Itálii." Knížka vznikla z deníku dvanáctiletého de Amicisova syna. Tento deník otec a syn po několika letech přepracovali a de Amicis podle něj napsal Srdce, které vyšlo prvně v roce 1886. Příběh vypráví de Amicisův syn Enrico a do deníčku píše hlavně o svých kamarádech a lidech z okolí - knížka se tak nese v duchu "my kluci, co spolu chodíme". Přestože si Enrico zapisuje do deníku příhody z běžného života, není kniha ani v nejmenším nezajímavá. Srdce je kouzelné právě tím, že se v něm ze všednosti zrodí něco mimořádného - například když cestou do školy jeden chlapec nasadí život, aby zachránil malé dítě před koly omnibusu.

Originální italský titul zní il Cuore - "srdce", ale také i "jádro". Italský název je opravdu pro de Amicise příznačný, protože tento spisovatel měl výjimečné nadání jediným slovem vystihnout téma do nejjemnějších detailů a jít tak opravdu až k samotnému jádru věci.

Sjednocená Itálie

Příběh se odehrává v roce 1881, tedy jen několik let po úplném sjednocení Itálie. Pan učitel dětem z Enricovy třídy vypráví příběhy o odvážných chlapcích, kteří pomáhají vojákům hledat nepřátele a vůbec se dopouštějí mnoha šlechetných činů. Sám autor knihy pracoval jako novinář a politika ho velmi zajímala. V Srdci je kladen velký důraz na pospolitost a rovnost mezi všemi Italy ze všech provincií. Krásná je například pasáž o chlapci z daleké Kalábrie, který přijde do Enricovy turínské třídy:

"Aby se hoch z Kalábrie cítil doma i v Turíně a naopak, aby chlapci z Turína nepřipadala cizí Kalábrie, za to naše země bojovala celých padesát let a na třicet tisíc Italů zemřelo. (...) Kdo by však urazil tohoto spolužáka, jenom proto, že se nenarodil v naší provincii, nebude již hoden toho, aby pozdvihl ze země své oči, až kolem něho ponesou trojbarevný prapor."

Sám Edmondo de Amicis šel ve dvaceti letech bojovat do války a strávil čtyři roky v armádě. Jeho vyprávění o bitvách tedy rozhodně není žádným salónním mudrováním. Příběh je naopak o to autentičtější, že autor válku zažil a denně riskoval život.

Příběh jednoho roku

Příběh se odvíjí stejně plynule jako školní rok. Na začátku se spolu děti seznámí a na konci se spolu rozloučí - někdo postoupil do vyšší třídy, někdo ne, jiný se zase stěhuje do cizího města. Během necelých devíti měsíců se však odehraje mnoho dramatických událostí, které si Enrico zaznamenává do deníčku. Některé příběhy sám zažil, jiné zná jen z doslechu. Všechny postavy - vypravěč, děti z bohatých rodin, děti vězňů i učitelé - totiž mají jednu společnou vlastnost: pozornost.

Rodiče i kantoři vedou své děti k poctivému chování, ale knížka v žádném případě nevyznívá mravokárně, autor nedělí postavy na dobré a špatné. Jeho postavy totiž mají lidský rozměr - ti samí učitelé, kteří vyučují o vlastenectví a vyprávějí dětem příběhy o hrdinech, mohou být v soukromí osamělí. Otec, jenž svého syna bije, se nakonec zastydí a přestane dítěti ubližovat. Žádná z postav není bezchybná, a to chrání příběh před umělostí.

Ačkoli je Srdce knížka především pro děti, nevyhýbá se tématu nemocí a smrti a nijak je netabuizuje. Sám Enrico se na jaře vážné rozstoná a málem zemře. Rodiče dětem ukazují, že jiní lidé žijí v opravdové bídě nebo jsou hendikepovaní. Velkým poselstvím příběhu je pokora. Když člověk čte o slepých dětech nebo o lidech, kteří nemají na jídlo, dojde mu, jak malicherné jsou jeho vlastní starosti, a začne si vážit i těch nejběžnějších věcí.

Srdce v Čechách

V českém vydání Srdce z roku 2006 jsou kopie původních ilustrací z devatenáctého století, takže knížka je zajímavá i po vizuální stránce. Kromě nejpopulárnějšího Srdce napsal de Amicis také několik cestopisů, knihu básní a sbírku příběhů z války. Ačkoli byla většina jeho děl přeložena do češtiny, žádná de Amicisova kniha již dlouho nevyšla v novém vydání. Jeho knížky se dnes dají sehnat pouze v antikvariátech, což je sice trochu náročné, ale pokud má člověk štěstí, může získat některý z původních výtisků třeba ještě ze třicátých let.

Srdce kupodivu vyšlo i za komunismu - o této knížce píše dokonce i Zdena Salivarová ve svém románu Honzlová:

"Když si pak sedla s knížkou Srdce, myslela jsem, že mám halucinaci. Tekly jí slzy, neviděla neslyšela, četla jako zakletá, dokud nedočetla. Dlouho seděla nad poslední stránkou s očima do neurčita, pak sklapla knihu a vzdychla:

'To bylo krásný, Jano.'

'Já vím, taky jsem si nad tím ubrečela svoje.'"

De Amicisova kniha byla několikrát zfilmovaná. Osobně si myslím, že nejpovedenější je adaptace z osmdesátých let, která se dnes sice dá najít na internetu, ale bohužel bez dochovaného českého dabingu. Zpracování je ovšem natolik výmluvné, že divák do příběhu pronikne, přestože sám nemluví italsky.

Dobrý konec?

Říká se, že příběh pro děti má mít dobrý konec. Srdce dobře nekončí. V závěru knížky dokonce jedna postava nešťastně zemře. Srdce však nekončí ani špatně - v průběhu roku Enrico zažil spoustu hezkých chvil a určitě to nebyl rok ztracený. Enrico měl celou dobu otevřené oči a pozoroval svět. Lidské srdce je jako zrcadlo, a v tom se přece zobrazují krásné i ošklivé věci. Autor si přál, aby knížka "posloužila dobré věci", a to se mu jistě podařilo.