Florian Fischer: Věřím v opravdové příběhy

Hugo Marx a Tereza Nováková

V rámci spolupráce s divadlem Archa jsme navštívili představení Akce Kámen. Následně jsme měli možnost udělat rozhovor s režisérem této inscenace Florianem Fischerem a položit mu několik otázek.

Rozhovor s Florianem Fischerem:

Co pro vás bylo hlavní inspirací k vytvoření takového představení?

Myslím si, že příběh, tedy ten skutečný, který se udál, je zkrátka ohromující. Je svým způsobem fantastický a neuvěřitelný. Slyšel jsem o něm, a ačkoli miluji literaturu a fikci, osobně věřím v opravdové příběhy, které vyprávějí o světě, jsou do něj zasazeny a doopravdy se dějí, když je sledujeme. Stojí za to přenést je na podium.

Co pro váš život znamená divadlo a práce v něm?

Pro můj život? Divadlo miluji a vždy se zde cítím doma. Můžu tam jít, a vždy vím, že jsou zde lidé, kteří pro mě něco dělají a jedině pro mě a jen proto, že jsem tam já a tvoříme kolektiv. Není to jako kino nebo televize, kterou můžete zapnout a vypnout, je to unikátní zážitek, který uvidíte jen jednou. Stejně tak se vždy mění zážitek a zkušenost s publikem a s lidmi kolem nás. To pro mě hodně znamená, protože mi to dodává pocit bezpečí a domova.

Máte nějakou osobní zkušenost s podobným příběhem?

Ne, nemám s tím žádné zkušenosti a musím říct, že jsem rád. Proto jsme však pozvali těchto dvanáct neprofesionálních herců z Drážďan, kteří tyto zkušenosti - například nutnost opustit svou zemi - mají. Požádal jsem je, aby si přečetli materiály k příběhu, protože bylo jasné, že mají jiné zážitky a zkušenosti a mohli nám říct další věci, které by mě nenapadly.

Proč jste se začal věnovat profesi režiséra, co vás k tomu přimělo?

Miluji vyprávění příběhů, jejich čtení a mapování událostí. Jak už jsem řekl předtím, miluji ten pocit domova v každém příběhu. Například pro mou rodinu byly vždy příběhy velmi důležité. Často jsme si je povídali, hlavně u rodinných večeří, vždy někdo začal a vyprávěli jsme si je navzájem.

Režíroval jste už nějaké podobné představení založené na reálném dění?

Ano, před dvěma lety jsem vytvořil představení o muži, který ležel dvacet osm měsíců mrtvý ve svém bytě. Ležel tam tak uprostřed města, ačkoli měl manželku, ex-manželku, dceru a vnouče, ačkoli chodil stále do stejného baru, kde se denně setkával s přáteli, přes to všechno byl zapomenut a ležel tam více jak dva roky. Z této reálné události, která se stala ve Švýcarsku, jsem udělal představení.

Chystáte se toto představení hrát i někde jinde než v České republice a v Německu?

Momentálně pravděpodobně v Belgii a následně možná bude i nějaké větší turné, ale to ještě není jisté.

Myslíte si, že tyto časy mezi roky 1948 a 1951 změnily vztahy mezi Československem a Německem?

Ano, naštěstí, ale já sám jsem k Německu hodně kritický. Je to země, která způsobila dvě světové války a má úctyhodnou ekonomickou a politickou moc v evropském regionu. Jako Němec předvídám, že tato země bude stále pravicovější a znovu zde vzniká extremismus. Jsou tu xenofobní lidé, kteří nesnášejí cizince a vykřikují to na ulicích, a proto mám pocit, že musíme být velmi opatrní a silně tomu věnovat naši pozornost, protože jinak se pouta, která vzrostla mezi národy, můžou snadno přetrhnout a znovu zničit.

Vzkázal byste ještě něco našim čtenářům?

Možná bych chtěl říct, že kdykoli vypukne nějaká katastrofa, lidé mají strach a probíhají silné emoce, vždy je zde někdo, kdo se tyto pocity chystá zneužít k plnění vlastních cílů. Musíme si tyto pocity uchovávat, ale zároveň myslet na to, kdo by je mohl použít proti nám. Chtěl bych vzkázat, že musíme poznat tyto lidi, kteří využívají emoce druhých, a začít jednat. Musíme politicky a rázně jednat s lidmi, kteří hrají proti nám.

Mockrát děkujeme za váš čas.

Také děkuji, doufám, že se vám představení líbilo.