Příšerně nahlas a k nevíře blízko: kolik ztrát lze ještě snést?

Filip Mészáros

Má to ještě stále smysl? Všechny ty velké, k nevíře důležité a příšerně strašné věci, jež rozhodují o našem životě? Známý americký spisovatel Jonathan Safran Foer se na to pokouší ve své knize najít odpověď prostřednictvím dvou životních příběhů v kontextu dvou hrozných tragédií, mezi kterými však jen málokdo dokáže na první pohled najít souvislost.

Oskar Schell je vynálezce, návrhář šperků, sběratel motýlů, kteří uhynuli přirozenou smrtí, shakespearovský herec, milovník francouzské kultury, pacifista a mimochodem také jako devítiletý chlapec s lehkou poruchou autistického spektra najednou přišel o otce při teroristickém útoku na Světové obchodní centrum. Poté, co najde Oskar v otcově pozůstalosti záhadnou obálku, rozhodne se vyhledat, komu je určena a jaký má význam. Při svém pátrání se seznámí s často velmi specifickými příběhy řady obyvatel New Yorku, jež mu do jisté míry pomohou najít cestu z beznadějné skutečnosti po smrti otce.

Zároveň s Oskarovým pátráním se však čtenář dozvídá jiný příběh, který sahá hlouběji do minulosti. Je to příběh lásky, ale také hlavně tragédie a ztráty. Jistý muž se v dopisech svému synu snaží omluvit, že kvůli strachu ze ztráty po hrozném zážitku z bombardování Drážďan, jež zažil v mládí, jej nedokázal milovat.

Dva příběhy najednou začnou splývat a oběma hlavním hrdinům se díky nečekaným souvislostem podaří velké trauma překonat a zaměřit svůj pohled na přítomnost.

Příšerně nahlas a k nevíře blízko rozhodně není standardním literárním dílem, a to jak konceptem příběhu, tak i nesmírně propracovanou formální stránkou. Autor čtenáře neustále překvapuje nepředvídatelnými zvraty a náhlými přeskoky mezi dějovými liniemi, ne nepodobnými střihům v kinematografii. 

Každá z dějových linií je zároveň podána velmi specifickým a rozdílným způsobem, stejně jako jsou rozdílní jejich tři vypravěči. Autorovi se podařilo neuvěřitelně autentickým způsobem vystihnout jejich vnitřní světy. Ukazuje tím, jak různorodě mohou lidé vnímat podobnou situaci, i přesto, že jsou jejich pocity podobné. Díky tomu je navíc děj srozumitelnější, jelikož je na první pohled odlišitelné, kdo je vypravěčem. 

K čtenářskému zážitku výrazně přispívá i vizuální forma knihy, a to ačkoliv není ilustrovaná v pravém slova smyslu. Díky experimentování s formátem textu, typografií nebo různými výstřižky z fotografií a novin dostává kniha další, pro čtenáře ne zcela objasnitelnou úroveň. 

Všech těchto prvků autor využívá, aby sdělil nejdůležitější: násilí na nevinných lidech je neomluvitelné. Je úplně jedno, ve jménu jaké ideologie, nebo s jakým počátečním podnětem k němu dochází, výsledek je totiž stejný. Výčet obětí se sice na první pohled může zdát pouhým číslem, ve skutečnosti se však za jmény skrývají jednotlivé životní příběhy plné zážitků, vztahů, problémů a nových myšlenek, které mohly obohatit svět.