Sídelní kaše, nebo radši města pro lidi?

Filip Meszáros

V současnosti je již běžné, že při cestě z města nebo do města míjíme obrovské oblasti s podivnou zástavbou. Zvláštní uskupení nízkých domků s vysokými betonovými ploty, stojící jakoby uprostřed ničeho bez dopravního napojení a obklopující města jako satelity. Už skoro třicet let se rozrůstají překotnou rychlostí, uzurpují si čím dál víc místa a metastazují do nových lokalit jako zvláštní onkologické onemocnění. Na celé věci je však nejpodivnější, že tyto oblasti, připomínající jakousi "sídelní kaši," jsou výsledkem přirozené lidské touhy bydlet na venkově v přírodě a mít dostatečný prostor pro život. V čem je tedy problém?

První satelitní městečka vznikala už na začátku minulého století. Do Česka tento nešvar sice dorazil poměrně později, svým charakterem je však prakticky totožný s ostatními zeměmi. Ve většině případů lze považovat za hlavní spouštěč suburbanizačního procesu moment, kdy lidé ze střední třídy dosáhli dostatečné úrovně na to, aby si koupili vlastní dům. Lidé zvyklí na stísněné byty v kompaktních centrech měst, nebo v našem případě v panelácích, byli touto myšlenkou doslova uchváceni. Jen si představte probouzet se každé ráno s kokrháním kohouta, mít vlastní zahradu, a hlavně bydlet v klidném prostředí, daleko od města plného nemocí a kriminality. Podobné utopistické vize města na zelené louce se již v dějinách architektury a urbanismu objevily několikrát a zatím vždycky to skončilo velkým fiaskem. Stejný osud čekal i satelitní městečka.

Generátor na problémy

Jako velký problém bydlení na suburbiích se kupodivu jeví už jejich podstata, a sice dostupnost pro masy. Je nemožné, aby bylo individuální bydlení v rodinných domech zároveň masové. Zkrátka, když chcete bydlet na samotě u lesa, ale dalších sto lidí chce totéž, a postaví si proto kolem vás domy, nebude už na samotě u lesa bydlet nikdo. Lidé si i přes tento fakt chtěli zachovat soukromí, a proto kolem svých domků a malých zahrádek postavili až militantně vyhlížející vysoké betonové opevnění.

Snaha oddělit se za každou cenu od okolí ale způsobila další problém - chybějící komunitní život a vztahy. Do velké míry k tomu přispívá absence základních služeb, jako jsou školy, kavárny, obchody nebo kulturní instituce, způsobená vznikem čtvrti (je-li tak možno suburbia vůbec nazývat) bez předchozího plánování.

Bydlení na suburbiích se kvůli jejich rychlé výstavbě stává levnějším než v centru města, k čemuž například v Praze značnou měrou přispívá i systém jisté ubytovací služby. Dochází tak k jevu zvanému gentrifikace a výsledkem je mrtvé centrum města, z kterého se stane buď skanzen pro turisty, nebo sociální ghetto, do nějž není radno vstupovat.

Největší problém satelitních městeček však zdaleka přesahuje rámec lokálních poměrů. Tyto oblasti jsou totiž z ekologického a environmentálního hlediska naprosto neudržitelnou katastrofou. Stačí si uvědomit, kolik emisí vyprodukuje individuální automobilová doprava, na které jsou suburbia často totálně závislá, a hlavně jak velký zábor krajiny udělá tento typ zástavby, jenž je úplným opakem slov hustý a kompaktní. Kvůli druhému jmenovanému jsou satelitní městečka navíc zodpovědná i za degradaci zdrojů pitné vody a orné půdy.

I přes tyto důvody se stále ve veřejném prostoru objevují reklamy na "lepší bydlení mimo Prahu" a suburbanizaci nepřímo a často nevědomky popularizují i někteří politici populistickými proklamacemi proti výstavbě na pozemcích v intravilánu města. Naštěstí se postupně daří šířit osvětu o problémech suburbanizace, a to nejen mezi architekty a urbanisty, ale i mezi širokou veřejností. To nás však přivádí k velmi důležité otázce: Jak tedy koncipovat nové čtvrti?

Jde to i jinak

Téměř všichni obyvatelé satelitních městeček jsou zaměstnáni ve městě a ve velké míře využívají jeho služby. Z čistě logického hlediska by pro ně bylo mnohem výhodnější ve městě také bydlet. Důvody, proč se na suburbia stěhují, se však většinou týkají zdravého prostředí pro děti, blízkosti k přírodě nebo romantického života na venkově. Ani jedno z toho přitom satelitní městečka nedokážou poskytnout. Mohlo by to poskytnout město?

I když to na první pohled zdá těžko uvěřitelné, tak ano. Již v osmdesátých letech minulého století se dánský architekt Jan Gehl zabýval problémy měst. Ve svém komplexním díle nazvaném Města pro lidi (Cities for people) dospěl k tomu, že většinu z městských problémů lze vyřešit vhodným plánováním nových čtvrtí předem a nezanedbáváním lidského měřítka a potřeb. Podoba ideální čtvrti vzniklé zohledněním těchto parametrů přitom není nic nového, jedná se kompaktní blokovou zástavbu, model úspěšně fungující již od devatenáctého století v pražských čtvrtích Dejvice a Vinohrady, nebo celoměstsky třeba v Barceloně a Paříži. Tento typ zástavby působí díky komunitnímu charakteru vnitrobloků jako společenský katalyzátor, zároveň také díky velké hustotě zástavby uvolňuje i dostatečný prostor pro množství zeleně. V hustě zastavěném území není navíc díky kratším vzdálenostem příliš zatěžována dopravní infrastruktura, k přepravě stačí většinou MHD, kolo nebo v ideálním případě chůze, díky čemuž je uhlíková stopa území několikanásobně menší. Dobrým příkladem nové čtvrti postavené tímto způsobem je třeba Ørestad nebo vídeňské sídliště Aspern Seestadt na místě bývalého letiště. I malé město či vesnice však mohou být živé a udržitelné, což dokazuje příklad takzvaných woonerfs, uliček se zklidněnou dopravou, vyšší hustotou zástavby a komunitním charakterem, aplikovaný hlavně v Nizozemsku.

Z uvedených příkladů je patrné, že nové bydlení lze vyřešit i bez škodlivé suburbanizace. Pro vznik dobře fungujících čtvrtí je však zapotřebí, aby město mělo promyšlený rozvojový plán, kvůli čemuž je však tato cesta i několikanásobně složitější a zdlouhavější. Ale i přes všechny komplikace se to vyplatí, a proto nezbývá než doufat v dobrou vůli představitelů města.