Suffragettes v Británii

Tamir Yaffe

Suffragettes bylo ženské feministické hnutí , bojující za politická práva žen, především za volební právo, v 19. a na počátku 20. století. Aby sufražetky dosáhly svého cíle, musely toho mnoho podstoupit. Velká většina z nich dokonce skončila ve vazbě, ale i tam mnoho z nich nadále protestovalo proti systému a způsobu, kterým s nimi bylo jednáno. 

Volební právo žen, s jeho legislativním zastoupením, reprezentovalo změnu společenského zaběhnutého vzoru, kdy se se ženami již nebude zacházet jako s občany druhé třídy, bez hlasu.

Muži argumentovali tím, že svým hlasováním vyjadřují názor celé rodiny, a není proto třeba, aby do parlamentu volily i jejich manželky. Ženy neměly v této době právo vlastnit bankové konto, podnikat, byly tedy nuceny být finančně závislé na svém manželovi. Taktéž jejich dítě bylo po právní stránce bráno výhradně jako majetek manžela. Aby tato fakta ženy mohly změnit, musely dosáhnout volebního práva a politické moci, která jim poté umožnila změnit právní legislativu a získat stejné pravomoci a nezávislost jako muži. Primárně šlo i o to, aby se ženy dostaly do vysoké politiky a mohly samy za sebe mluvit a měnit společnost podle svých potřeb.

Kampaň za volební právo žen je nejhlouběji zakomponovanou kampaní za posledních 250 let.

Historie hnutí

Dámy z Langham Place zřídily volební výbor na schůzi v roce 1866 v domě Elizabeth Garrettové, jnež byl v roce 1867 přejmenován na "Londýnskou společnost pro volební právo žen." Brzy se podobné výbory rozšířily po celé Británii, připravovaly petice a úzce spolupracovaly s Johnem Stuartem Millem (1806 -1873), anglickým filosofem, empirikem, politickým ekonomem a liberálním politikem, který měl značný vliv i na T. G. Masaryka i jeho ženu Charlotte Garrigue Masarykovou.

První debatu v roce 1867 ve Sněmovně lordů za hlasovací práva žen podnítil právě on. Zazněl v ní i argument, že budou-li mít volební právo ženy, mohou ho stejně tak dobře dostat i krávy.

Když jim časopisy odepřely vytisknutí jejich feministických textů, založili si sufražetky vlastní noviny, jako například "Women's Suffrage Journal" v roce 1870, který zřídila Lydia Beckerová, vedoucí raného britského hnutí sufražetek.

Největším problémem byly taktické spory a členství ve feministických skupinách kolísalo. Politický tlak zajistil debatu, ale rok co rok bylo toto hnutí v parlamentu poráženo. Navzdory tomu ženy nashromáždily politické zkušenosti, které se promítly do pomalého pokroku na úrovni místní správy.

Po letech frustrace se mnoho žen radikalizovalo, některé členky například odmítaly platit daně. I proto v roce 1869 došlo k drobnému posunu: svobodné ženy a vdovy získaly právo volit, pokud řádně platily daně, ovšem pouze v komunálních volbách.

V roce 1894 bylo volební právo v místních volbách přiznáno i vdaným Britkám, musely však splňovat některé podmínky. Jedna z nich stanovovala, že manžel a manželka se nemohou kvalifikovat k volbě, pokud mají trvalý pobyt na tomtéž místě. Celkem se tak na konci století mohl lokálních voleb zúčastnit jen asi milion voliček a k celostátním volbám ženy stále nesměly.

Úsilí aktivistek zkrátka změnu nepřineslo ani po 28 letech existence. Dominantní vliv na hnutí získala rodina Pankhurstů, Emmeline spolu se svým manželem Richardem, poté, co v roce 1889 založili "Ženskou franšízovou ligu". Ta také usilovala o volební právo pro ženy.

Avšak hnutí bylo s každým zklamáním radikálnější a agresivnější. Jak řekla Emmeline Pankhurstová, "hlasovací právo pro ženy již nepovažují za právo, ale za zoufalou nutnost". Proto Emmeline spolu se svou dcerou Christabel Pankhurst v roce 1903 založily novou a radikálnější britskou organizaci sufražetek s názvem "Women's Social and Political Union" (Ženská sociální a politická unie, ŽSPU), jejíž členská základna byla tvořena především socialistkami. Tato organizace proslula nekompromisními postoji a někdy až extrémními prostředky, jimiž hodlala rovnoprávnosti dosáhnout.

První radikalizace jejích členek nastala po incidentu na setkání Liberální strany v roce 1905. Christabel Pankhurstová a Annie Kenneyová chtěly znát stanovisko partaje ve věci volebního práva pro ženy, čehož se během schůze hlasitě dožadovaly k nelibosti řečníků Winstona Churchilla či Davida Lloyda George. Když jim prominent strany sir Edward Grey odmítl odpovědět, pokračovaly v pokřikování, dokud nebyly vyvedeny policisty. Jednomu z nich přitom vzpouzející se Pankhurstová naplivala do tváře. Kvůli agresivnímu chování byly nakonec obě ženy nařčeny z napadení policistů. Krátkým pobytem ve vězení upoutaly pozornost tisku nejen na Ženskou sociální a politickou unii, ale i na volební právo jako takové. Podle historiků, kteří se ženským hnutím v Británii zabývají, se podobné silové akce do budoucna staly promyšlenou strategií, jak upozornit na situaci žen a lobbovat za jejich práva. Ukázalo se totiž, že ani tisícihlavé demonstrace nic nezmůžou. V Hyde Parku v roce 1908 se na té největší sešlo půl milionu protestujících. Premiér Herbert Henry Asquith nereagoval.

Mezitím na počátku 20. století, také známého jako edvardovská éra, došlo ke změně způsobu oblékání žen. Z viktoriánské strnulosti, tedy nepohodlných korzetů a těžkých dlouhých sukní, se ženy, zejména ty provdané za bohaté muže, převlékaly do toho, co dnes považujeme za praktické. Došlo tedy k feminizaci i v módě.

Co dělaly?

Sufražetky se zapojovaly do přímé akce a občanské neposlušnosti, a aby dosáhly svého cíle, musely dělat nepředstavitelné, nebezpečné a odvážné věci. Musely mít velké sebevědomí a odvahu při menších či větších incidentech, jako házení kamenů do oken, zapalování poštovních schránek a někdy i dokonce obětovaní vlastního života. Šířily brožurky a petice, pořádaly veřejná setkání, promenádovaly se ulicemi a propagovaly své názory. Mnohé z nich se při prosazování volebního práva uchylovaly i k velmi drsným metodám. Plivance do tváří policistů či politiků patřily k tomu nejmenšímu. Terčem skupiny se nejprve staly prostory, které byly výhradní doménou mužů. Rozorána byla golfová hřiště, na nichž se objevovala vysekaná hesla, ničena byla dostihová závodiště nebo kriketové pavilony, přestřihávaly se telefonní dráty a po ulicích se kreslily feministické slogany. Dopouštěly se ale i závažnějších přečinů, jako například žhářství. Na několika místech v Anglii podpálily domy, kostely nebo divadla.

Základem organizace ŽSPU ale byla dohoda, že při těchto akcích nesmí být nikdo zraněn, šlo tedy výhradně jenom o poškozování majetku. I přesto, že tuto dohodu některé členky nedodržovaly, nebyl nikdo vážně zraněn. Establishment to aktivistkám tvrdě oplácel. Navíc mnohé sufražetky byly během svých akcí také napadány muži, kteří se účastnili protidemonstrací.

ŽSPU se postupně radikalizovala, aby bojovala proti policejnímu násilí. Edith Garrud, jedna ze členek Sociální a politické unie, proto své kolegyně školila v umění sebeobrany. Vznikla dokonce vycvičená třicetičlenná ženská ochranka zvaná Bodyguards, která hlavní představitelky hnutí ŽSPU chránila před násilím policie a mužů.

1. března 1912 stálo asi 150 žen před okny obchodů a vládních úřadů v londýnské čtvrti West End. Ve smluvený čas všechny najednou vytáhly z kapes kladiva a kameny a okna vysklily.

Postoj společnosti

Šarvátky s policisty byly běžné. Noviny nezřídka otiskovaly obrázky zbitých žen vláčených ulicemi. Ke známému střetu došlo 18. listopadu roku 1910. Asi tři stovky sufražetek vyrazily protestovat proti rozhodnutí tehdejšího ministerského předsedy Herberta Henry Asquitha neumožnit druhé čtení zákona, který by rozšířil volební právo žen.

Během několikahodinového zásahu utrpělo 200 demonstrantek zranění, především když se snažily před policisty utéct. Podle dohledatelných informací nejméně tři z nich za své názory zaplatily životem, dvě sufražetky zemřely bezprostředně na následky zranění, jedna o několik dní později na selhání srdce. Pro tuto událost se ujalo pojmenování Black Friday, což v překladu znamená Černý pátek.

S mnoha ženami bylo velmi hrubě zacházeno i po jejich zadržení o Černém pátku, úřady se však obviněními odmítly zabývat. Tisk ovšem přinesl snímky policistů inzultujících bezbranné, na zemi se svíjející ženy, což pohoršilo veřejnost. Pro Asquitha a jeho vládu šlo o mediální katastrofu. Nemluvě o tom, že premiérovi kdosi v odplatě rozmlátil osobní automobil.

Pokud se britské sufražetky dostaly za své aktivity do vězení, uchylovaly se k využití protestní hladovky, protože jim nebyl přidělen statusu politických vězňů. Po nějaké době hladovění byly ze zdravotních důvodů z vězení propuštěny kvůli obavám úřadů, aby se nestaly mučednicemi. Později úřady zaujaly tvrdší přístup, rozhodly se sufražetky donutit k přijímání potravy násilím, což obvykle skončilo vylámanými zuby, ne-li hůř.

Pokud policie po zadržení neumístila sufražetky do vazby, byly předány svým manželům, aby si to s nimi vyřídili sami. Kromě domácího násilí čelily sufražetky také slovním či fyzickým útokům od protidemonstrantů, ale nebyla nouze ani o samozvané skromné muže na ulici, kteří rádi hájili staré pořádky.

Sufražetky byly na veřejnosti velmi známé a jiné ženy je hodně kritizovaly a nenáviděly, protože byly vychovávané ve společnosti s dominantním postavením muže a nechtěly být srovnávané se sufražetkami, jež považovaly za teroristky.

Smrt Emily Davidsonové a její důsledky

Smrt Emily Davidsonové překroutila svět a pohled na sufražetky. Emily byla učitelka, sufražetka a členka Ženské sociální a politické unie. Byla desetkrát zatčena, sedmkrát zahájila hladovku a několikrát při ní byla nuceně krmena.

V roku 1913 se Emily Davisonová vrhla pod kopyta jednoho z královských koní na dostizích. Na koni, který ji smrtelně zranil, jel žokej krále Spojeného království a britských dominií a indického císaře Jiřího V. Emily vyšla na trať, nechala se srazit jeho koněm, a i přes okamžitou pomoc zemřela. Zemřela jako hrdinka. Obětovala svůj život ženám a dalším generacím, aby mohly žít ve spravedlivém a rovnoprávným světě, který si ona představovala. Incident byl natočen třemi kamerami a podle poslední rekonstrukce se zdá, že čtyřicetiletá aktivistka chtěla přes koně přehodit bílofialovou vlajku sufražetek. O jejím činu nikdo z Ženské sociální a politické unie předem nevěděl - nebyl plánovaný.

Zpráva o skonu Emily Davidsonové pod kopyty koně se rychle rozšířila po celé Británii. V aktivistických kruzích byla její smrt interpretována jako mučednická. Stejný postoj zaujal jako jeden z mála deníků The Guardian: "Tato událost nám ukazuje dvě věci. Zaprvé neuvěřitelnou odvahu a troufalost této ženy, která obětovala svůj život, aby mohla vyjádřit svoji nespokojenost. A za druhé je to lehkomyslnost těch, kteří jsou u moci a odmítají poslouchat hlas argumentů a důvodů, a tím dohání ženy k zoufalým činům," psal list.

Pohřeb Emily Davidsonové byl posledným velkým průvodem sufražetek před vypuknutím první světové války. Zúčastnilo se ho podle odhadů až padesát tisíc žen a mužů. Rakev byla doprovázena londýnskými ulicemi ke kostelu svatého Jiří v Bloomsbury, kde byla za vášnivou křesťanku a feministku sloužena krátká bohoslužba.

Z Londýna rakev putovala do malého městečka Morpeth, sufražetky cestou držely stráž. Davy se srocovaly i na stanicích, kde vlak zastavoval. Na náhrobní desce má Emily Davidsonová vyraženo heslo Ženské sociální a politické unie "Skutky, nikoliv slova".

Čeho sufražetky dosáhly?

Rok po smrti Emily Davidsonové vypukla první světová válka, takže hnutí sufražetek pozastavilo své činnosti. Po válce ženy dostaly právo volit. V dolní sněmovně pro legislativu 6. února 1918 hlasovalo 385 mužů, proti se jich vyslovilo 55. Elektorát tak byl rozšířen o 5,6 milionu mužů a 8,4 milionu žen. Je třeba si uvědomit, že před přijetím zákona mělo volební právo zhruba šedesát procent mužů. Ženy mohly volit jenom od věku 30 let a musely splnit určité majetkové kvalifikace.

Důvodem hladkého průběhu uzákonění reformy volebního systému mohl být fakt, že se během válečného stavu výrazně proměnila role ženy ve společnosti. Náročná práce v továrnách byla zjednodušována, aby ji za muže, kteří odešli s armádou, mohly přebrat méně kvalifikované ženy. V odvětvích, která byla pro vítězství klíčová, byl nárůst ženské pracovní síly významný, třeba ve výrobnách munice.

Ačkoliv šlo o posun směrem k rovnoprávnosti, nový volební systém byl vůči ženám pochopitelně stále diskriminační, a to i poté, co v roku 1918 získaly nejen právo volit, ale i být zvoleny do parlamentu: stále se volební právo týkalo jen asi 40 procent dospělých žen. Stejná volební práva pro muže i ženy zavedl ve Spojeném království až zákon z roku 1928, úřad dal všem ženám volební právo ve věku 21 let.

Významnou představitelku hnuti Emmeline Pankhurstovou, americký časopis Time v roce 1999 zařadil mezi 100 nejdůležitějších lidí 20. století. V roku 1930 vznikla její socha a před třiašedesáti lety byla přesunuta před britský parlament.

I přesto, že je feministické hnutí aktivní ve světě již stopadesát let, není ani v dnešní době omezování ženských práv žádnou výjimkou. Dodnes i u nás nejsou ženy stejně finančně ohodnocovány (podle některých zdrojů dostavají až o 20% nižší platy), nejsou dostatečně zastoupené ve vysoké politice, či na vysokých manažerských pozicích. Otázce domácího násilí se naše společnost věnuje otevřeně až po mezinárodní kampaní "Me Too". Ještě stále je co zlepšit!